aneb první rok učitelování na Škole Vitae
Daniela, tandemová paní učitelka z první třídy, s námi ve Vitae učí prvním rokem. Jaké byly její obavy a očekávání předtím, než přivítala své prvňáčky? Co od školy čekala a co se jí plní? To vše a mnohem více se dozvíte v rozhovoru.
Pěkné čtení!
Danielo, ty už máš za sebou pár let učitelské praxe. Co Tě přivedlo do Vitae?
Ano, já jsem šla učit hned po výšce. Začínala jsem v malé rozjíždějící se soukromé škole, krom učení jsem tak měla možnost se více zapojovat i do procesu, jak škola roste. To mi přišlo fajn, získala jsem spoustu zkušeností, rostla spolu se školou. Po několika letech jsem ale cítila, že chci zkusit ještě praxi někde jinde, posunout se ve svých zkušenostech. Dalším krokem tak byla soukromá škola zaměřená jazykově, lákal mě tam právě tandem s rodilým mluvčím.Tam jsem působila také pár let, pak jsem ale ucítila potřebu zkusit něco úplně jiného a opustit i prostředí, kde jsem cítila velký tlak na výkon.
S myšlenkou přijít do Školy Vitae jsem koketovala už dlouho. K rozhodnutí jsem potřebovala tak nějak dozrát. Měla jsem nějaké obavy, které ale z dnešního pohledu byly zbytečné.
A jaké obavy to byly?
Bylo to takové půl napůl, lákalo mě to, ale zároveň odrazovalo. Tak například den venku. Z dnešního pohledu je to možná hloupost, ale tenkrát jsem si to představovala tak, že budeme chodit a poznávat pampelišky. No a já nejsem úplně typ do lesa, i mé okolí se mě při zmínce na každotýdenní výlet do přírody ptalo, zda se nepřeceňuji, protože, co já budu dělat v lese?
A nakonec ten den mám moc ráda. Chodíme nejen do lesa, což jsem si nakonec také oblíbila, ale i do muzeí a divadel. Může to vypadat jako velký stres pro učitele, jet s celou třídou malých dětí každý týden někam přes Prahu, ale jak se to děje pravidelně, ten stres tam není, děti se to velmi rychle naučí.
Zpočátku jsem se bála, že ty prvňáčky už v metru nenajdu. Ale ono ne, máme pravidla, která jsou jasně daná, děti je dodržují a po pár výletech už vědí, jak se kde přesně chovat.
A nejlepší na tom je, že děti takhle úplně přirozeně získávají tolik potřebné návyky. Po chvíli už vědí, jak se chovat v metru, ve městě, v přírodě, získávají přirozeně tolik potřebné soft skills.
Navíc se toho spoustu naučíme. Nejenom o lese nebo samotných institucích. Opravdu koukáme kolem sebe a učíme se vlastně pořád.
Čteme čísla autobusů, cedule na domech a učíme se pořád a vlastně mnohem víc než bychom se naučili za hodinu češtiny ve škole.
Takže tyhle obavy byly zbytečné.
Další obava, se kterou jsem se potýkala, byla obava ze spolupráce v tandemu. Nebála jsem se, že bych s někým dalším nevyšla, jsem myslím dost komunikativní a otevřená, ale spíše toho, zda se dokážu upozadit, abych dala prostor tomu druhému člověku. Jsem energetická, umím ovládnout prostor. Z předchozích škol jsem měla zkušenost s tandemem, kdy jeden mluvil jen anglicky a druhý česky. To bylo ale něco jiného, tam byly pevně dané role, kdo co říká, kdy vstupuje “na scénu”.
Pojetí tandemu ve Vitae je jiné a řekla bych, že dost možná ojedinělé. Jsou to dva vyučující stojící na stejné úrovni. A z toho jsem měla zprvu obavu, abych ten prostor dokázala druhému dát.
Zjistila jsem ale, že když si dva lidé sednou, tak je to skvělý. Je tam najednou parťačka, se kterou si můžu popovídat, můžeme hned sdílet, co se nám povedlo a co ne.
Také mám jako učitelka velký prostor pro to, abych mohla jen tak pozorovat, jak děti pracují, všímám si tak mnohem více detailů, jak třída funguje. Také díky tandemu dokážeme lehce diferencovat výuku. A navíc, když děti slyší komunikaci mezi námi, přejímají ji. Mají možnost poznat, jak může spolupráce fungovat.
A v neposlední řadě si samozřejmě můžete rozdělit administrativu, což je velmi příjemné. V dnešní době je také skvělé, že ve třídě vždy zůstane někdo, kdo ví, co se tam děje. Nemám tak už pocit, že třída stojí a padá se mnou, protože jsme na ni dvě. A když jedna chybí, je tam ta druhá. Je to moc příjemné, člověk si dovolí vydechnout a uzdravit se, když je to potřeba.
A jak to nakonec dopadlo s prostorem pro toho druhého?
Po pár týdnech jsme od dětí dostaly obrázek – a já měla velkou radost, protože na kresbě jsme byly obě dvě stejně veliké, usměvavé, a to byl pro mě důkaz toho, že nás děti vnímají jako dvě rovnocenné paní učitelky.
Navíc mám pocit, že tandemy jsou ve škole velmi pečlivě vybírané vedením školy. Je promyšlené, jaké dvě energie se ve třídě sejdou tak, aby si děti mezi nimi mohly vybrat.
Tedy, není to nahodilý výběr, ale opravdu se přemýšlí nad tím, jak spolu budou dva lidé fungovat.
Jaké věci Tě tedy nakonec přesvědčily, že Vitae bude tou pravou cestou?
Nejvíce mě nakonec nalákalo to, že se mohu zapojit do růstu školy, získat nové zkušenosti a i předat ty svoje.
Poté také filosofie školy – miluji Coveyho a jeho Sedm návyků šťastných dětí. A to je přesně ono – filosofie zaměřená na proaktivitu a projektové přemýšlení.
Nebála jsem se tak Projektů nebo prolínání témat v ITB. Jen u jedné jeho části – ranního bloku – si vzpomínám, že jsem měla zvláštní pocity z toho, že máme každý den zpívat nebo společně dělat průpověď, jakousi zaříkávačku, přišlo mi to umělé. A nakonec je právě společné zpívání jedna z nejlepších věcí, kterou ve třídě máme. Mám ráda hudbu, takže s tím pracujeme skrz celou výuku – chviličku si zazpíváme, to, že jsou tady dlouhé bloky výuky, že máme hudební nástroje ve třídě, nám umožňuje zpívat pořád – nejen ráno, ale kdykoliv se chceme probrat, nebo třeba typicky před přestávkou, používáme písničku jako signál.
A děti to milují. Je to maličkost, chvilička a je to krásný, v tomhle mám oproti předchozím školám pocit, že se mi uvolnily ruce.
Nikdo mi neříkal, že to tak mám dělat, ale protože mám hudbu ráda, je to kousek mě, jsem šťastná, že ji mohu takto předat dál. V 90 minutovém bloku se to krásně stihne, navíc máme volnost i trochu v rozvrzích, nezvoní, takže když nám hodiny navazují je na nás, jestli si chviličku zazpíváme a hodinu o kousek prodloužíme.
Daniela a její tandemová kolegyně Kristýna se svými prvňáčky v první školní den.
Pamatuješ si ještě na Tvé první seznámení se školou?
Vzpomínám si, že když jsem poprvé přišla do Vitae, na jaře, dřív než jsem sama začala učit, měla jsem trochu zmatek v tom, co je který předmět. Ale tím, že jsem do hodin začala chodit, velmi rychle jsem pochopila, že každý předmět má to svoje a děti jsou naučené v nich pracovat.
V každé té třídě, kam jsem přišla, jsem se cítila moc dobře, děti byly komunikativní, ukazovaly mi, co dělají.
Třeba ve třetí třídě mi chlapeček ukázal razítko, které si vyráběl protože chtěl své jméno místo podpisu tiskat. Dokonale mi dokázal popsat svoji motivaci i cestu k tomu, jak razítko vyrobí. Byla to krásná ukázka projektového myšlení – vymyslel si to, navrhnul, přinesl si materiál a tvořil.
Soustředěně a se zaujetím vytvářel něco, co mu najednou usnadní život.
A to se mi líbilo. To je ono, to je to, co děti potřebují. Jak si poradit s nějakým problém, to je něco tak moc důležitého. To, že dětem dáme volnost, z našeho pohledu učitelského to uvolníme, dáme tomu jen tu strukturu a najednou vidíme, jak jsou děti kreativní, co všechno dokážou vymyslet.
A tady jsem poprvé zavnímala, že mi to dává velký smysl. A to jsem vlastně potřebovala, jít po tom smyslu. Občas jsem si přišla, že děti učím něco, co je od smyslu odtržené, kladla jsem si otázku, proč a co děti učím, kdy to ještě budou potřebovat. A tady jsem tu smysluplnost našla.
Smysluplnost je jednou z hodnot školy, vnímáš ji tady?
Ano, to bylo mé velké očekávání. A opravdu se to tady žije, není to jen fráze na webovky. Je to vidět na každém kroku. Nejen u dětí, ale právě i v tom učitelském sboru.
Zaznívá to tady často, pokud něco nedává smysl, pojďme to udělat jinak.
To, že spousta věcí není hotová, nebo dokonalá tak nevadí, když víme, že to, co tady žijeme, nám dává smysl. Často se tak i s dětmi můžeme ptát, proč se co učíme, a když něco děláme v týmu dospělých, zaměřujeme se na to, jestli je to ještě to, co chceme. A to je pro mě důležité, na spoustě škol to tak není. Prostě se něco rozhodne a je tomu tak. Tady ne, proto je mi tu příjemně, cítím se tu dobře.
Moc se mi líbí i to, že spousta učitelů a učitelek okolo si všímá všech věcí ve škole, nejsou zaměření jen na ty děti, které učí.
Znají většinu dětí na škole, všímají si i toho, co dělají ostatní děti, zastaví se s nimi na chodbě. Je příjemné v tom být, protože lidé jsou tu opravdu otevření, pečující.
Už na letní škole jsem vnímala, že je mi v tom kolektivu dobře. Odjet na týden s někým cizím na chalupu v horách mě zprvu trochu děsilo, občas to tak bývá, že lidé už jsou spolu zajetí a přijít do nového kolektivu nemusí být snadné.
Všichni mě přijali, jsou to zajímaví a otevření lidé, od začátku jsem se tam cítila moc dobře. A tohle je pro mě také moc důležité, že se do školy každé ráno těším.
A z těch mých obav jsou nakonec spíše radosti.