Jak jsem začal učit

Martina Lišku jsme jako nového tandemového učitele přivítali začátkem roku 2025. Už téměř rok je pevnou a nepřehlédnutelnou součástí našeho pedagogického týmu. Svým nakažlivým nadšením pro pěstování microgreens inspiruje děti i nás dospělé, zabydlel se ve školní dílně, kde vede kroužek Dřevokutil a už teď spřádá plány na letní kutilský tábor.

Jaké byly Martinovy učitelské začátky, co ho ve Škole Vitae překvapilo a jak se od hydroponických salátů dostal až před školní tabuli?

Přejeme vám inspirativní a zábavné čtení!

„Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš,“ říkává Forrestova máma. Moje babička měla zase jiný bonmot: „Ty budeš jednou učitel.“ Vždycky jsem se tomu smál. Ne že bych měl něco proti učitelům – jen jsem si myslel, že toto povolání dobrovolně dělá někdo, kdo buď nemá všech pět pohromadě, nebo ho přitahuje určitý druh sebetrýznění. A pak přišla ZŠ Vitae...

Zrovna jsem proplouval životem mezi hydroponickými saláty a akademickými kruhy, když mi osud přichystal snůšku různých náhod a šlamastik a já najednou nevěděl, co dál. Přede mnou se zhmotnila nabídka – pohovor na základní škole. Na práci učitele na základce jsem nebyl zrovna dvakrát kvalifikovaný, do té doby jsem učil maximálně vysokoškoláky, kteří často ani nevěděli, jestli rajče roste na stromě nebo pod zemí. Něco uvnitř mi ale říkalo, že by to mohlo dávat smysl. Mohl bych to dělat dlouho, třeba až do doby, než zestárnu, nebo alespoň do první mozkové příhody. Učit. Děti. Fyziku. (Moment, co?!)

Ano, fyziku. V prvním telefonátu mi oznámili, že zkušební hodina by se měla věnovat ryze fyzikálnímu tématu – rychlosti. V duchu jsem panikařil, protože inzerát byl primárně na přírodovědné zaměření (rostlinky a tak, že jo?) a fyzika pro mě byla vždy trochu španělská vesnice. Navenek jsem však nasadil co nejklidnější tón a sebevědomě prohlásil: „Jasně, rychlost, to je hračka!“ Vrhnul jsem se tedy do studia učiva fyziky šestého ročníku a čím dál víc přemýšlel, do čeho jsem se vlastně pustil. Večer před zkušební hodinou jsem čtyřikrát měnil outfit – od profesora Snapea po cool skejťáka. Nakonec zvítězil styl „vypadám jako učitel, ale ne zas tak moc“.

Den D přišel. Ve škole mě čekala třída plná zvědavých očí. A také půlka učitelského sboru (aspoň tak to v tu chvíli vypadalo), která se přišla podívat, jak si povede čerstvý nováček. Měl jsem třes v hlase, ale světe div se – přežil jsem. A zřejmě jsem i zaujal. Dnes už jsem jedním z nich. Mimochodem, stále si myslím, že jsem byl přijat hlavně proto, že učitelka, kterou jsem nahrazoval, miluje lišky. A já se jmenuju Liška. Někdy prostě hvězdy sednou.

Když jsem nastoupil, byl jsem trochu jako Kolumbus, který objevil úplně nový svět. Zapomeňte na dril a direktivní přístup. Tady si učitelé a žáci tykají, diskutují, gestikulují… a dělají věci, při kterých bych si já, jako dítě vychovávané na tradiční základce, ťukal na čelo.

Poprvé mě to překvapilo během třídního kroužku. Někdo něco řekl a celá třída si začala tlouct pěstí do hrudi. Nejdřív jsem si myslel, že to je nějaký Wolf of Wall Street moment. Nakonec jsem zjistil, že jde o tichý projev souhlasu. Krása. Ještě víc mě ale dostalo gesto „lama“ – spojíte tři prsty a vytvoříte jakési minimalistické zvíře. Lama = drží se tlama. Začal jsem to používat i na poradách s vysokoškoláky a funguje to skvěle!

To největší překvapení ale přišlo až během samotné výuky. Děti odpovídají. Dobrovolně! Nikdo je nemusí vyvolávat, nikdo se neschovává pod lavici. Alespoň většinou. Prostě zvednou ruku a mluví. Po letech na univerzitě, kde i na otázku „Rozumíte tomu?“ reaguje publikum tichým mlčením a skrolováním Instagramu, to byl malý zázrak. Také se nebojí říct, že něco nechápou, že mají blbý den nebo že se jim něco nelíbí. Tohle je dovednost, která jim jednou zachrání nervy. Nebo manželství. A jejich prezentační schopnosti? Občas se mi chce brečet – šesťáci zvládnou odprezentovat svůj projekt lépe než někteří dvacátníci po bakaláři.

Měl jsem trochu obavy, jak zapadnu mezi kolegyně. Učitelský sbor je převážně ženský, já čerstvý zelenáč s batohem plným iluzí a krabičkou na oběd, která ještě voněla novotou. A světe div se, zapadl jsem! Nikdo mě neposlal kopírovat tři sta stran pracovních listů jen tak z legrace, nikdo neoznačil mikrovlnku jako „jen pro kmenové učitele“. Rychle jsem pochopil, že tento učitelský sbor je skvělý a přátelský ekosystém, na který nenarazíte na každém rohu. A že už jsem pracovních kolektivů pár zažil.

A víte, co je ještě super? Vyučování ve dvojici. Jeden táhne, druhý doplňuje. Když jeden neví, druhý zachraňuje. Je to jako dobrý sitcom – sem tam trapas, ale vždycky někdo přijde se silnou hláškou. Občas máme skoro až telepatické propojení – já jen zvednu obočí a kolegyně už ví, jak navázat dál. A pak ty výlety! Ne žádné „běžte si hrát do lesa a hlavně se vraťte s počtem končetin stejným, s jakým jste přišli“, ale opravdové dny venku. Muzea, výstavy, veletrhy… Škola, která se nebojí vyrazit za hranice svých čtyř stěn. Doslova. A někdy i bez přesné adresy v navigaci.

Na učitelskou rutinu si samozřejmě také zvykám. Ráno vstát v šest, v sedm být na nohou, v osm už mezi dětmi, a odpoledne doma přemýšlet, proč mě bolí nohy víc než po celodenním výletu na Sněžku. A proč mám hlavu jako pátrací balon? O tom ani nemluvím. Už jsem si osvojil základní výbavu každého správného kantora – diář, barevné fixky, termosku na kafe, doma laminovačku a dokonce přemýšlím, že si pořídím brýle bez dioptrií, jen pro ten učitelský vzhled. Už cítím, že se naplno stávám jedním z nich. Poznám to tak, že mám podezřele silnou náklonnost k červeným propiskám a místo krimi příběhů poslouchám na Spotify fakta o pravěku. Ranní káva už není požitkem, ale rituálním přežitím. A z kopírky mám PTSD – vždycky se mi tam něco zasekne.

Takže babička měla pravdu. Zase. Možná tehdy jen střílela od boku, možná viděla něco, co jsem si sám dlouho nechtěl přiznat. Možná to byl její způsob, jak říct: „Jednou budeš dělat něco, co má smysl.“ A víte co? Měla pravdu. Jsem učitel. Každý den trochu improvizátor, trochu terapeut, trochu kouzelník. A i když občas usínám dřív než večerníček, ráno se budím s tím, že to má cenu. A to není málo. Díky, babi.